Kyjev (Od zvláštního zpravodaje) - Na kyjevské třídě Chresčatyk u domu číslo 27 se nachází improvizované pietní místo, které bude 5. listopadu opět obloženo květinami.
Před 45 lety, dva a půl měsíce po srpnové invazi Sovětů do československých měst a obcí v roce 1968, se v průchodu domu polil benzinem někdejší vyhnanec Vasyl Makuch. Zapálil se a vyběhl k dnešnímu kyjevskému náměstí Nezávislosti. Šokovaní chodci slyšeli z plamenů výkřiky: "Pryč s okupanty Československa! Pryč s komunistickými kolonizátory! Ať žije svobodná Ukrajina! Sláva Ukrajině!"
Jako živá protestní pochodeň proti okupaci Československa předešel Vasyl Makuch Jana Palacha (16. 1. 1969), Josefa Hlavatého (20. 1. 1969) či Jana Zajíce (25. 2. 1969).
Vzpomínka na strýce
Podobně jako několik posledních let se i letos před domem 27 v blízkosti kyjevského Bessarabského tržiště sejdou lidé uctít Makuchovu památku.
"My - jeho nejbližší - s přáteli položíme na Chresčatyku strýci Vasylovi květiny a vzpomeneme si na jeho statečný boj proti totalitě," říká Makuchův synovec Jurij. "Okupace Československa byla pro Vasyla poslední kapkou, která ho přiměla k tak strašnému a bolestivému protestu. S přáteli si řekli, že když Sověti posílají tanky i na nejbližší spojence, musí Ukrajince čekat ještě větší hrůzy. S tou předtuchou už podle všeho nedokázal žít a musel se svým činem totalitě vzepřít."
Podle Jurije Makucha měly strýce Vasyla následovat i další živé ukrajinské pochodně, ale rozsáhlé represe režimu a zatýkání tomu zabránilo.
Pomník ale ukrajinský hrdina nemá ani po 45 letech.
"Ukrajinská společnost je stále velmi polarizovaná," vysvětluje překladatelka a slavistka Rita Kindlerová, která tragický Makuchův osud pro Čechy nedávno zmapovala.
Rodiče dnešní ukrajinské mladé generace se podle Kindlerové dělí v zásadě na ty, co komunistický režim aktivně podporovali či ho tolerovali, a na ty, kteří proti němu bojovali. "Takže je často velmi složité dospět, zvláště pokud jde o minulost Ukrajiny, ke kompromisu - natož shodě. Tím spíše se to týká pomníku pro Vasyla Makucha," dodává Rita Kindlerová.
Stíhání za sebevraždu
Před pětačtyřiceti lety se lidé, procházející v blízkosti Bessarabského tržiště, hrůzou před hořícím Vasylem Makuchem rozbíhali. Anebo byli nemilosrdně rozháněni policisty - na kyjevském Chreščatyku jich tehdy v předvečer oslav Velké říjnové socialistické revoluce bylo plno.
Makuch byl v bezvědomí převezen do nemocnice, byl popálen na sedmdesáti procentech těla a 6. listopadu 1968 zemřel.
Jeho manželku Lidiji kontaktovala podle Rity Kindlerové tajná policie. Nejdříve jí tvrdili, že Vasyl těžce onemocněl, ale když přijela s kmotrem Ivanem Cypuchem do Kyjeva, policie je ihned zadržela a zavřela je na noc do cely. Ráno museli do márnice identifikovat Vasylovy ostatky.
Kyjevská prokuratura zahájila paradoxně ještě týž den trestní stíhání kvůli Makuchově sebevraždě.
Lidija i její kmotr byli hlídáni na každém kroku, aby nemohli s nikým mluvit. Také Vasylův pohřeb na hřbitově obce Kločko v Dněpropetrovsku se odehrál pod dozorem KGB. Všichni, kdo se pohřbu zúčastnili, byli fotografováni a perlustrováni.
Po tři měsíce byla Lidija předvolávána k výslechům. Důstojníky KGB zajímalo, s kým se její manžel stýkal a jaké názory měl. Nevěřili, že by Makuchův čin nebyl součástí většího plánu nějaké ilegální organizace. Pak Lidiji (bývalou herečku, s níž se Vasyl seznámil ve vyhnanství na Sibiři) vyhodili z místa kuchařky. Několik let byla bez práce, a aby uživila dvě děti, rozprodávala vše, co mělo nějakou hodnotu. Nakonec se přece jen uchytila v nádražní kantýně.
Před dvěma lety
V ukrajinských médiích se žádná zpráva o Makuchově sebeupálení neobjevila. Tajní důsledně likvidovali jakoukoliv zmínku. A to je také podle Rity Kindlerové důvod, proč se o Vasylu Makuchovi dodnes ani na Ukrajině v podstatě neví.
Zachovalo se jen několik útržků, z nichž nyní slavistka s pomocí ukrajinských přátel sestavuje "obraz" o Ukrajinci, jenž se upálil za svobodu okupovaného Československa a sovětizované Ukrajiny.
Jedním z útržků, které z příběhu získala, je záznam západních médií, která ještě 5. listopadu 1968 večer odvysílala na základě anonymní informace z ukrajinského disentu následující zprávu: "V Kyjevě se upálil občan Ukrajiny Vasyl Makuch, který protestoval proti sovětskému komunistickému režimu, útlaku ukrajinského národa a sovětské agresi proti Československu. Před bezprecedentním a hrdinským činem sklání hlavu celé mezinárodní společenství."
Až 43 let po činu, v podvečer 5. listopadu 2011, se na místě u domu 27 poprvé shromáždila skupinka lidí, která držela v rukou Makuchův portrét a ze svíček vytvořila jeho jméno.
Vedoucí mládežnické organizace Vlastenci, student Kyjevské národní univerzity Arsen Puškarenko, tehdy navrhl obrátit se na českou a slovenskou vládu s prosbou o uznání Makuchova činu a udělení vyznamenání. Ať se prý ukrajinské orgány stydí.
Ulice v Praze
Zdeňka Caisová z českého velvyslanectví na Ukrajině si však nemyslí, že by ukrajinský stát Makuchovu památku tak docela ignoroval.
"Jeho rodina je po letitých a velmi tvrdých represích k jakékoliv zmínce o Vasylovi či snaze využít jeho jméno k politickým bodům mimořádně opatrná a citlivá. Minulost je pro ni stále velmi bolestná. Proto odmítá - alespoň zatím - jakoukoliv podporu státu v připomínání Vasylova extrémního hrdinství," vysvětluje diplomatka.
Ze stejného důvodu, aby Makuchovo jméno nezapadlo, se slavistka Rita Kindlerová pokusí s přáteli prosadit, aby některá z pražských ulic nesla Ukrajincovo jméno. "Okupaci Československa 'spojeneckými' armádami Varšavské smlouvy Vasyl Makuch vnímal velmi bolestně. Nakonec své ženě Lidiji sdělil, že je připraven obětovat se v zájmu nezávislé Ukrajiny a budoucnosti jejich dětí," popisuje mučivé Makuchovo přemýšlení Rita Kindlerová.
Těsně před odjezdem do Kyjeva pak Vasyl řekl Lidiji, dceři Olze a synovi Volodymyrovi: "Pokud se mi něco stane, vězte, že vás všechny velmi miluji."
Lidé, kteří se upálili (nebo se o to pokusili) na protest proti okupaci Československa, ať to byl Jan Palach, Josef Hlavatý, Jan Zajíc, Evžen Plocek, Polák Ryszard Siwiec, Maďar Sándor Bauer, Lotyš Elijahu Rips či Vasyl Makuch, považovali podle Petra Blažka z Ústavu pro studium totalitních režimů motiv svých činů za důležitější než vlastní život.
"Těžko se to dnes mnohým lidem asi chápe: podobný způsob protestu je pro nás jen těžko uchopitelný, šokující... Nenajdeme u nich psychické poruchy, jak se komunisté snažili dokázat. Měli naopak velmi vytříbený smysl pro spravedlnost a čest. Což je také přivedlo k těmto extrémním a radikálním činům," vysvětluje historik Blažek.
Po složitých jednáních s ukrajinskými úřady dosáhla rodina Vasyla Makucha podle vyjádření synovce Jurije úspěchu. V lednu příštího roku bude na Den ukrajinských politických vězňů přece jen odhalena na průčelí domu čp. 27 pamětní deska připomínající Makuchův hrdinský čin.
